Orličtí vrazi, po dopravní nehodě, Kuna, Neurologické oddělení Motol Verified

Orličtí vrazi, po dopravní nehodě, Kuna, Neurologické oddělení Motol

„Věř, nebo ne, ale Kratochvíl mě docela sprostě vyhodil,“ referoval po neúspěšné návštěvě v Rudné Kopecký Chalupovi a stěží skrýval v hlase zlost. „Býval to takový hodný chlapeček, vždycky udělal, co mi jen na očích viděl, a ted‘ se cuká. Asi mu straší ve věži. Od května, co naboural s auťákem do stromu, jako by to ani ne-byl on. Obávám se, že nám ještě může nadělat náramné starosti,“ bublal hněvivě. Viktor Kratochvíl ‚totiž při svém sebevražedném pokusu, který přežil jen souhrou šťastných náhod, utrpěl poměrně vážné po-ranění hlavy. Od té doby pravidelně dojížděl na neurologické od-dělení pražské nemocnice v Motole, kde se mu lékaři snažili po-moci od bolestí a závratí, ovšem léčba postupovala jen velmi pozvolna a bez viditelných výsledků. Přesto však důvody, proč Kratochvíl Kopeckého odmítl a nepustil ani dál do svého bytu, ne-měly s jeho zraněním nic společného. Jednoduše řečeno – dostal strach… „Takže kšeft s perníkem odpískáme?“ poškrábal se Chalupa prs-ty ve vlasech. jiného nám nezbývá, ale tohle u mě má Kratochvíl schované. Jako v záložně!“ cedil Kopecký pomstychtivě mezi zuby. Na odvetu už nedošlo. Život Kvida Kopeckého se totiž měl už velice brzy dramaticky změnit. Čas přetočil listy kalendáře až k datu 7. ledna 1994. Ti, kteří tvrdí, že sedmička je šťastným číslem, mají možná pravdu. V případě Viktora Kratochvíla sedmička skutečně osvědčila svou magickou moc – havárii 7. května přežil. Co však říci k nehodě Kvida Kopeckého, jež se udála právě 7. ledna? Sníh, mráz a led na silnici – tak to vypadalo osudného večera, kdy se Kopecký posadil za volant favorita, kterého si jeho společník Prokop Chalupa odpoledne vyzvedl v jedné z pražských půjčoven. Zlomek vteřiny, v němž automobil na kluzké, neposypané vozovce blízko Rudné chytil smyk, který řidič nemohl přes veškerou snahu nijak kontrolovat, natrvalo změnil veškerý dosavadní život Kvida Kopeckého. Let z silnice, náraz vozu, jenž se vzápětí proměnil v hromadu plechu, strašlivá síla, jež ho vymrštila vyraženým oknem ven, pád na zmrzlou hlínu, zlověstné křupnutí páteře v zádech – tak vnímal Kvido Kopecký průběh nehody. Když dopadl na zem, pokusil se otočit hlavou. To svedl. Pak zkusil, zda ho poslechnou ruce, prsty. I to šlo. Jenže potom chtěl pokrčit nohu. Nebo aspoň o milimetr pohnout palcem v botě. Nic… Pochopil, co se stalo. Jeho tklo v + tom zlomku vteřiny od pasu dolů ochrnulo. Chalupa se k němu připlazil z rozbitého vraku. V pouhymi škrábanci a modřinami. „Co je s tebou?“ pohlédl Kvidovi do oči. Byl mrazivý lednový večer, kraj ovládla tmi. Proto očních nemohl vidět dvě slané kapky, které se prodraly zpod víček zlého Kvida a pomaloučku si klestily cestičku po je o obličeji, k nosu, tvářím, bradě. ,Prokope,“ zašeptal Kopecký sotva slyšitelně. „Máš bouchačku. Prokop Chalupa se bolestivě zvedl na kolena a pak se postavil. To Kopecký nemohlo.. „Mám dost, kamaráde… Prasklo mi v zádech, necítím nohy, ne-můžu s nimi pohnout. Jsem navždycky vyřízený! Mrzák! Máš bouchačku, brácho. Pomoz mi, prosím. Zastřel mě!“ „Šiliš?“ sykl Chalupa. „Neboj se, doktoři tě dají dohromady. Dnes-ka jsou různé metody… Ještě se naběháš“ vléval Kopeckému do žil víru a optimismus. Jenže ten věděl své. Lékařská zpráva, sepsaná po převozu Kvida Kopeckého do motolské nemocnice po jeho komplexním vyšetření, se rovnala ortelu bezmoci. Utrpěl zlomeninu obratle, následkem čehož ochrnula dol-ni polovina jeho těla. Možnost pohybu existuje pouze na invalidním vozíku… Když ho v nemocnici poprvé navštívila Ilona, zase neudržel slzy. on, hlava a kápo party, pro kterou bylo zastřelení „ryby“ a její potopení v konzervé na dno Orlického přehradního jezera jen úsměvnou epizodou, plakal jako dítě… „Ať se děje cokoli, dobré i zlé, budu ti pořád nablízku. Byla jsem a chci být dál s tebou,“ pohladila ho Ilona po vlasech. Věděl, že tah-le slova ho drží při životě… Když Kopecký na invalidním vozíku opouštěl motolskou nemocnici, odvezla si ho Ilona do jejich pražské garsonky v Řepích. Dlouho tam však nepobyli. „Sbalte se, vezměte si všechno, co potřebujete, a přijeďte ke mně do Rudné. Po Musilově smrti je v baráku spousta místa, jsem tam jen s klukem a vy se tlačíte na deseti čtverečních metrech v paneláku,“ pravila Inka Musilová, když zazvonila a vzápětí se objevila na prahu garsonky…

Orličtí vrazi je označení pro pět českých sériových vrahů, kteří v letech 1991–1993 zavraždili pět lidí, vesměs podnikatelů, za účelem peněžního zisku.

Zdroj, odkazy:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Orli%C4%8Dt%C3%AD_vrazi

https://www.databazeknih.cz/knihy/kauza-orlik-87375

Video: